I nevinní se musí schovávat - 1. Black, ten vězeň

„Jméno!“
„Black.“
Jakoby se najednou přetrhlo vlákno času. Black? Ten slavný Black?
Velký ramenatý muž vystoupil ze stínu, ještě pořád mu ale nebylo vidět do tváře. „Black? Ten, co poslal na smrt Potterovi?“
„To jsem neudělal!“ zavřískal vztekle. Muž před ním se nahlas rozesmál.
„Ale ano, udělal. Udělal. A teď budeš potrestán, cela 467.“
„Ne!“ znovu vykřikl a chtěl se na toho muže vrhnout, v tom ovšem zjistil, že mu někdo spoutal ruce a táhne ho pryč. „Pusťte mě! Pusťte mě, já vám dokážu, že…“
„Mě nic dokazovat nemusíš,“ uslyšel těsně za sebou. A nejen to, cítil jeho dech, jeho studený odporný dech. Otočil se. Ten muž neměl tvář, neměl nic. Byl celý zahalený ve stínu, měl jen ty hrůzné oči, nic víc.
„Ale stejně tu shniješ, shniješ tu, Blacku. Všichni pošetilci, kteří se nepřipojili k Pánovi Zla shnijí. Buď tady, nebo jinde.“
„Ne!“

„Nevrč tady, psisko toulavý,“ zanadávala si postarší paní s chlupatou bradou.
Vzbudil se. Byl to jen sen, Siriusi, jsi venku, na cestě za Harrym. Koukej si najít lepší místo na spaní než tuhle prašivou ulici, tady si nikdo ani poslušnýho pejska nepohladí…
Povedlo se ti to, Tichošlápku, dostal jsi se z Azkabanu, to není hračka. Dnes večer se ale budeš muset znovu přeměnit, tahle zvířecí podoba ti už leze na mozek, jsi člověk, to si pamatuj.

Setmělo se. Široko daleko nebylo slyšet jiného zvuku, než praskání kostí. To si po dlouhé době našel Sirius konečně něco k snědku. Když dojedl, vstal, jeho srst nebyla tak černá a lesklá, jak bývávala před lety. Sem tam se objevil nějaký šedivý chlup a na břiše měl několik zamotaných chuchvalců.
Otázka je, příteli, jak by si asi zabodoval spíš? Jako vězeň na útěku s kruhy pod očima, nebo jako prašivý hladový pes? Žádná normální ženská, ani žádná fenka, která ještě dobře vidí, by po tobě neštěkla.
A potom se v jediném okamžiku zablesklo. Stín vyhublého vlkodava se proměnil ve stín dospělého muže.

„Pes?“
„Ano, pes, jak říkám.“
„Jste si tím jistý, Franzi?“
„Takhle jsem to četl.“
„A vy myslíte…“
„Podíváme se po něm, nějaká žena dnes říkala, že zde viděla takového psa. Víte, velikého a hubeného psa. Tak pojďte, kde máte lampu?“
„Jak vidíte, lampa mi zhasla.“
Zatraceně. Hnusní bystrozoři. Proč ses jen proměnil? Jako pes jsi mnohem lepší běžec.
„Slyšel jste to?“
„Co, pane?“
„Ten zvuk…“
„Jaký zvuk, pane?“
„Kroky, vy idiote.“
„Kroky? Eh, neslyšel jsem žádné kroky.“
„Tudy, pojďte.“

Pryč, hlavně pryč. Někam do bezpečí. Na ceduli před ním stálo: Hostinec u čarodějky s jedním uchem.
Hostinec byl plný lidí, dobře pro něj. Mohl se ztratit v davu, přece si ho žádný opilec nevšimne, a když jo, bude muset utéct, zase. Zabral za kliku.
„Minie? Minie, tady, my chceme tři ležáky!“
„Minie, nezapomněla si na nás s tou polívkou?“
„Vydrž, Waltře, jsem pořád jenom člověk.“
„Jo, to jediný mi tady nesedí. Jak může pouhý člověk vypadat tak nadpřirozeně krásně?“
„To říkáš jenom proto, abych ti už donesla tu whiskey, že je to tak, Leo?“
„Kdepak, Minie, říkám to pro to, že je to tak.“
Zatímco se lidi kolem hádali, Sirius toho využil a zalezl si až do rohu hostince, k prázdnému stolku pro dva. Skrčil se, nahrnul si vlasy do obličeje a snažil se předstírat, že je jedním z těch lidí kolem.
„Ehm, promiňte, mohli bychom si přisednout?“ oslovil ho najednou nějaký muž. Sirius přikývl, teprve potom se podíval, komu to vlastně dovolil si přisednout. Toho člověka neznal, dost dobře ovšem znal toho člověka za ním.
„Chcete si sednout k němu?“ zeptal se chladně ten druhý muž, kterého Sirius okamžitě poznal.
„Není tady jinde místo, Severusi. A nenuťte mě hledat v tuto chvíli jiný hostinec.“
„Pokud se nemýlím, chtěl jste se mnou mluvit o důležitých a především tajných věcech. Obávám se, že před tímto člověkem,“ řekl Snape a prohlédl si sedícího Siriuse s výrazem nelibosti. „nemůžeme mluvit o ničem tak důležitým a tajným.“
„Ale jděte, jen se na něj podívejte. Vypadá, jako když neumí do pěti počítat. Takový člověk nás nemůže ohrozit.“
„Ale-„
„No tak, Severusi, tady máte židli, tak, posaďte se, prosím. Co si dáte k pití, jdu objednat.“
„Nemám žízeň.“
„Jak chcete, počkáte chviličku? Půjdu si pro jeden dýňový džus.“
„Jen běžte.“
Sirius se otočil na opačnou stranu, aby mu Snape neviděl do tváře, ten si jeho počínání ovšem všiml a ihned zbystřil.
Nikdo nic neřekl, po chvíli se Sirius zvedl k odchodu.
„Kam jdete?“
Sirius neodpověděl, snažil se dívat jinam.
„Ptám se, kam jdete.“
Všechno v něm vřelo. Kdybych tě tak mohl uhodit, Srabusi…
Snape ho popadl za rameno, Sirius se vyvlíkl, pelášil ven z hostince.
„Co se děje, Severusi? Snad jsi ho nějak nevystrašil,“ rozesmál se ten muž, když se vrátil se svojí sklenkou dýňového džusu. Snape se zadíval na dveře hostince.

Nikde nemůžeš zůstat, nikde nejsi v bezpečí. Budeš se pořád jen schovávat, jako bys vážně něco provedl, jako bys vážně Harryho rodiče… Jak bych jen mohl? Přemítal Sirius.
„Ani nevíš, jak moc jsem si tohle přál,“ ozvalo se mu za zády. Někdo vyšel z hostince a právě se blížil k němu. „Jak moc jsem si přál tě potkat. Jak moc jsem si přál tohle-“
Do Siriusových zad jakoby uhodilo. Byla to rána kletbou, ostrá a bolavá. A další a další.
„Já jsem to nebyl, Srabusi,“ bránil se Sirius, Snape se tvářil nepříčetně, tak rozzlobeně, jako nikdy.
„Ne, ale nebýt tebe, tak je naživu!“
Další rána.
„Proboha, Snape! Vždyť James byl můj nejlepší přítel, copak bych mohl zradit vlastního…“
„Nesnaž se mi nalhávat nepravdy, Blacku. Zabiju tě, rozumíš? Ne, zničím tě, pomalu tě zničím.“
Snape si přitáhl Siriusovo hubené slabé tělo a namířil mu hůlkou na krk.
„Nenávidím tě, Blacku.“
„Co je to tam?“ zeptal se čísi ženský hlas.
Snape se otočil.
„Hej, snad tomu chudákovi neubližujete?“
„To není vaše věc.“
„Ale je. Ihned ho pusťte.“
Snape se zatvářil ještě rozzuřeněji, potom ale Siriuse k jeho velkému překvapení opravdu pustil.
„Výborně, děkuji vám.“
Snape se podíval zpříma Siriusovi do očí, přemýšlel, co by měl udělat. Věděl, že musí dostat Siriuse zpátky do Azkabanu, ale nevěděl jak. Nakonec se rozhodl Siriuse uspat a poté ho předat bystrozorům. Namířil na něj hůlkou, cosi zašeptal a s uzounkým pramenem nažloutlé kletby se svalilo Siriusovo tělo k zemi.
Snape si posměšně odfrkl. Potom se ale stalo něco, s čím Snape nepočítal.
„Mdloby na tebe!“ zvolal ženský hlas.
Severus Snape se skácel k zemi.